Příběhy rodin

Vězení jako překážka?

V mailu se ten den objevila koordinátorce žádost o uspořádání rodinné konference. Další případ malého dítěte, jehož jeden z rodičů je ve vězení, druhý bojuje s těžkým životním osudem. Cíl setkání je jasný. Jak zajistit péči pro malého Adama v rodině? Jeho starší sourozenci zažili ústavní péči, i maminka si sama prošla pobytem v  dětském domově. Tento scénář si pro Adama nepřál nikdo z rodiny ani odborníků. Okruh osob ze strany maminky byl velmi omezený. A tatínek je opakovaně a dlouhodobě vězněn. Koordinátorka měla jasno. Nemůže vynechat zdroje podpůrných osob z otcovy strany. Obvyklá praxe, tedy písemný kontakt s vězněnou osobou nepřipadala v úvahu. Je totiž velmi zdlouhavá a nemůže nahradit osobní kontakt. Je na čase změnit obvyklou praxi, měla jasno koordinátorka. Zvedla telefon a velmi odvážně vykomunikovala možnost osobní návštěvy vězněného otce s cílem zjistit od něj kontakty a domluvit možnost online spojení na konferenci. Bylo to Adamovo přání, spatřit otce alespoň přes obrazovku. Nakonec koordinátorka odjížděla s několika kontakty na příbuzné a příslibem sociální pracovnice z věznice, že podá žádost o propuštění otce Adama na 2 dny, aby se mohl setkání účastnit osobně. A výsledek? Adam se skutečně na své rodinné konferenci setkal s otcem osobně, byl to ohromný zážitek pro všechny. Žádost o svěření Adama do své péče si podala otcova sestra, soud ji schválil. Zpětná vazba z věznice od sociální pracovnice koordinátorku ujistila, že její postup měl velký smysl a stane se precedentem pro další podobné: „Jsem moc ráda, že se rodinná konference zdařila a Adamovi to pomůže. Pro tatínka je to posun ve výkonu trestu i ve vztahu se synem. Vámi zaslané fotografie ze setkání jsem mu předala."

 

Táta je táta

„To video je jediná věc, která nám po tátovi zůstala. Minulý měsíc zemřel, chtěla jsem vám to říct a poděkovat, že jste za ním tenkrát jela,“ zavolala dnes již dospělá žena koordinátorce.

„Před několika lety, když žila se svým bratrem v dětském domově, jsem pomáhala její rodině organizovat rodinnou konferenci. Tatínek byl nemocný, bez domova, zdržoval se na druhé straně republiky, a tak se na konferenci nemohl dostavit. Zajela jsem za ním a společně jsme natočili video – takový vzkaz pro děti, který si pak na konferenci pustily.

Nakonec se sice nenašel nikdo, kdo by si děti z dětského domova vzal, ale díky konferenci se naplánovaly kontakty dětí s širší rodinou. Maminka, která se konference aktivně účastnila, navázala s dětmi intenzivnější vztah a s jednou z dospělých dcer nyní sdílí společnou domácnost.
Nejsilnější moment však pro mě byl telefonát po letech. Dojalo mě, jak důležitý byl pro děti vzkaz od tatínka, táta je zkrátka jen jeden.

I když se zdánlivě nestane na konferenci nic velkého a vypadá to, že se pro děti nic nezmění, vím, že tato práce má smysl. Pomáhá navazovat přetrhané vazby a propojuje lidi v těžké situaci, aniž by je někdo soudil,“ uzavírá koordinátorka.

S odstupem několika dalších let se navíc koordinátorka dozvěděla, že se díky rodinné konferenci vrátily děti k mamince ještě před dovršením 18 let.

Jak se dostala poklice od kola na zeď Jesiky

Patnáctiletá Jesika z dětského domova měla před rokem své rodinné setkání. Přála si sejít se se svými sourozenci, které dlouho neviděla.
Koordinátorka s ní po roce udělala rozhovor:

Koo: Před rokem se podařilo, že jsi se po dlouhé době viděla se svými sourozenci, a nakonec i s mamkou. Jak dlouho jsi je vlastně předtím neviděla?

Jesika: Asi tak čtyři roky.

Koo: Vím, že na setkání jste se domluvili, že budete v kontaktu přes FB, daří se to?

Jesika: Ano, píšu si se sestrami, občas i s bráchou. O Vánocích jsem byla u sestry doma a pak jsme jely i za mamkou, kde jsem se viděla s dalšími sourozenci. Také na jaře jsem byla doma.

Koo: Zdá se, že se tedy podařilo splnit tvé přání vidět rodinu. Je ještě něco nového?

Jesika: Od sestry jsem se dozvěděla o mém tátovi. Napsala jsem mu a teď si píšeme.

Koo: Vypadá to, že se podařilo znovu obnovit kontakty mezi
Vámi, oceňuji tvoji odvahu. Jak na ten den, kdy jste měli setkání vzpomínáš?

Jesika: Byla jsem asi nejdřív nervózní, ale pak to bylo dobrý. Když jsme pak odcházeli z té budovy, tak jsme ještě šli na náměstí na zmrzlinu. V tu dobu jelo okolo auto, kterému upadla z kola poklice. Já jsem si jí sebrala na památku a popsala takovými znaky. Mám jí pověšenou v mém pokoji.

Koo: Prozradíš, co to je za znaky?

Jesika: Jsou to japonská jména hrdinů mého oblíbeného seriálu.

Koo: Koukám, že máš vyzdobený pokoj obrázky, to jsi malovala ty?

Jesika: Ano, já takhle relaxuju.

Spolu u jednoho stolu

„Děti už jsem 7 měsíců neviděl, chybí mi. Dcera už prý začala chodit, starší kluci jsou ve školce. Žijí s mou bývalou partnerkou. Komunikujeme jen emailem, hlavně kvůli výživnému na děti“ sdělil během osobní schůzky koordinátorce otec.
Matka popsala svou situaci těmito slovy: „Otec se o děti nezajímá. Několikrát jsem mu nabízela, že za námi může přijet. Nepřijel ani jednou. Nejlepší by bylo, aby se vzdal otcovství. Byl na nás zlý. Děti se ho bojí a nechtějí ho vidět. Já už také ne. Mám nového partnera, který nás má rád.“
Koordinátorka sdělila obavy matky dětí z přítomnosti matky otce během osobní schůzky s prababičkou dětí. „Já si ale myslím, že by tam měla být, já to vnučce vysvětlím“, nabídla pomoc babička matky.
„Mám strach z reakce dětí, až uvidí otce a jeho rodinu. Nemají je rády. Nechtějí je vidět. Nevím, jestli je to dobrý nápad, aby tam byly. Budeme na sebe křičet, to by neměly slyšet,“ obávala se matka přítomnosti dětí na rodinné konferenci.
Sociální pracovnice jejich přítomnost na RK podpořila slovy: „je pro mě důležité vidět, jak budou reagovat, vždyť cílem RK je naplánovat jejich budoucí kontakty.“
Na setkání nakonec přišlo 12 dospělých včetně rodičů matky. Přes počáteční napjatou atmosféru a velmi emotivní reakci prababičky na otce proběhla RK v klidné atmosféře. Děti si hrály a vybíhaly na venkovní hřiště, účastníci živě diskutovali a shodli se na tom, že u kontaktů otce s dětmi budou během adaptačního období přítomni i jejich noví partneři.
Sociální pracovnice ocenila možnost vidět interakci dětí s otcem. Obavy z jejich setkání se nenaplnily a kontakt podpořila.

Když zazvoní telefon z hospice

Mamince dvou dospívajících dcer zbývalo pár hodin života, když se koordinátorce ozvala sociální pracovnice z hospice, kde maminka strávila poslední 3 týdny svého života. Krátce po telefonátu se koordinátorka sešla se sourozenci maminky. Myšlenka potkat se u jednoho stolu včetně dětí je oslovila. Otázka na rodinné setkání zněla, jak bude zajištěna péče o děti, které ztratily před 5 lety i tatínka. Protože bylo nutné stanovit poručníka děti v nejbližších dnech, termín rodinné konference byl stanoven na příští víkend, na přípravu RK zbývalo pouhých 8 dní. Ještě večer, tedy několik hodin po prvním kontaktu s rodinou, obdržela koordinátorka od bratra seznam kontaktů. Během přípravy setkání ho ještě o několik osob rozšířila. Zvlášť emotivní bylo setkání s dětmi (bohužel už byly sestry v té době sirotky), které poslední měsíc žily u rodinných známých. Připravily společně pozvánky na setkání, sestry vybraly místo setkání, hudbu i občerstvení, vyjádřily i přání pozvat své nejbližší kamarádky.
Na setkání se dostavili všichni pozvaní, dokonce přijel i strýc dětí, který pobýval pracovně v Německu. Sešlo se 17 dospělých a 10 dětí. Setkání bylo velmi dojemné. Bylo i časově náročné. Rodina se shodla na poručníkovi dětí. Padly i nabídky na zajištění péče o sestry. Vznikla dohoda, že se všichni, kdo se chtějí zapojit, sejdou v nejbližších dnech ještě jednou včetně dětí a domluví konečný plán, který sdělí přímo sociální pracovnici. Koordinátorka obdržela několik dní po konferenci zpětnou vazbu od rodiny. Velmi ocenili její pomoc s organizací, především přípravu dětí na setkání a přítomnost sociální pracovnice specializující se na dědické právo.
Epilog: po druhém rodinném setkání vznikl plán, který respektoval přání dětí. Vyrůstají odděleně u pečovatelů ze širší rodiny. Pravidelně se stýkají.

 Zlobení jako volání o pomoc

Tento týden jsou Petr s Matějem jak vyměnění!

Takto hodnotila bratry učitelka ZŠ, aniž by věděla, že o víkendu proběhla rodinná konference, na které se sešlo 17 členů rodiny, aby mluvili o tom, jak zlepšit školní obtíže kluků.

Na třináctiletého Petra a desetiletého Matěje se v poslední době snášela ze strany školy jenom kritika – Petrovi chybí motivace pro školní práci, nepřipravuje se na vyučování.  Matějovo chování se zhoršuje, je agresivní vůči spolužákům, oba nerespektují autoritu učitelů. Rodiče kluků spolu nežijí, škola situaci řešila opakovaně s matkou, ale bez efektu. Nakonec byla matce nabídnutá rodinná konference. 

„Mě i kluky překvapilo, kolik lidí na setkání přišlo a jak se každý snažil přijít s nápadem, jak kluky motivovat k lepším školním výkonům. Rodinu to spojilo, myslím, že všichni rozuměli tomu, že každý může přispět ke zlepšení. Sestřenice kluků se nabídla, že jim udělá zábavnou stezku, kde se něco naučí. Otec vezme kluky do práce a tam jim bude demonstrovat fyziku v praxi. Bratranec kluky naučí točit a stříhat film, pokud uvidí ve škole zlepšení. I další účastníci měli dobré nápady.“ uvádí koordinátorka.

Zázrak? Ne, to určitě ne. Někdy stačí, když se podíváme na to, co děti opravdu potřebují a vystoupíme z bludného kruhu trestání za jejich chování. Kluci zřejmě potřebovali pozornost a povzbuzení, oba rodiče i široká rodina jim dali najevo, že jsou pro ně důležití. Tak důležití, že jsou schopni se přenést přes některé věci z minulosti a domluvit se, jak konkrétně mohou spolupracovat.

Sourozenecká láska je víc než strach a nenávist

Koordinátorka vypráví silný zážitek z přípravy jedné rodinné konference:

„Organizovala jsem rodinné setkání, kde se rodina měla domluvit, jak pomoci 14letému  Ondřejovi s výchovnými a školními obtížemi. Chlapec měl již dospělou nevlastní sestru, které se mělo za pár týdnů narodit miminko. Ondra si přál, aby na konferenci přišla, byla to ona, komu se svěřoval, vnímal jí jako svojí největší oporu. Zároveň chápal, že by to pro sestru bylo moc náročné.“

Koordinátorka navštívila Ondrovu sestru a dozvěděla se další důvody, proč nebude moci na konferenci přijít. Když dospívala, Ondrův otec jí zneužíval a ona pak proti němu svědčila. Za svůj čin byl odsouzen a teprve nedávno se vrátil z vězení.

Rodinná konference se konala v parném letním dni. Když koordinátorka viděla přicházet mladou těhotnou ženu, nevěřila vlastním očím. 

„Bylo to velmi silné, cítila jsem, jak je to pro Ondru důležité, má sestru, která pro něho obětovala nejen svoje pohodlí, ale překonala kvůli němu velký strach a nenávist.“

Nezapomínejme se zeptat dětí

Přinášíme postřeh naší koordinátorky o zapojování dětí během přípravy rodinné konference.

„Delší dobu jsem neměla možnost se potkat s Natálkou, vnímala jsem, že je nejméně zajištěný článek v celé rodině, přesto, že šlo v první řadě o ní. Cítila jsem, že se mluví o ní bez ní, rodina jí do situace nechce nijak včlenit v domnění, že ji tím ochrání, či její názory a návrhy shazovala s přihlédnutím na to, že tomu nerozumí. Za sebe jsem vnímala potřebu se s Natálkou potkat o samotě a snažila jsem se při každé návštěvě s oběma rodinami mluvit o důležitosti připravit na konferenci i jí. Setkání s Natálkou nakonec proběhlo u babičky a bylo velice příjemné.

Udělaly jsme si s Natálkou společně moc hezkou chvilku, povídaly si o plánovaném setkání a o tom, co by chtěla dospělým říct.

Pomocí kamínků jsme se snažily setkání ztvárnit, tvořily jsme pozvánky. Tento čas byl pro mě jeden z nejdůležitějších a dle mého nejpřínosnější z celého plánování RK. Na děti bych při plánování RK kladla ten největší důraz a péči.“

Jak může jedno takové rodinné setkání vypadat?

Přinášíme vyprávění koordinátorky o rodinné konferenci, na které se rodina domlouvala na tom, jak bude rozdělená péče o devítiletou Veroniku.

„Setkání na mě udělalo velice silný dojem, všechny tři části trvaly každá přibližně hodinu. V první části vnímám jako velmi důležitou roli odborníků a možnost ostatních se doptávat na věci, které je zajímaly. Ve druhé části byla cítit hustá atmosféra, účastníci několikrát vyběhli ven, maminka několikrát plakala, ale rodina se s tím popsovala velmi dobře a dotáhla to až do konce. V tom mají opravdu můj velký obdiv.  Ve třetí části, kdy se schvaloval rodinný plán, to drhlo nejvíce. Začaly se vytahovat věci z minulosti, závažná obvinění, ale babička se snažila mít věci pod kontrolou a s humorem vracet rodinu k samotnému plánu. Velká podpora a důležitá osoba v této části byla sociální pracovnice z Městského úřadu, která kladla doplňující dotazy a pomohla rodině dovést plán do zdárného konce.

Bylo vidět, že tři hodiny společného setkání byly pro rodinu velmi vyčerpávající, ale zároveň byl ze všech účastníků cítit ulevující klid, že to zvládli a posunulo je to zase o kousek dál v jejich životní situaci. Nejdůležitější moment to byl ovšem pro Verunku, na které bylo vidět, jak šťastná je, že má všechny pohromadě a jsou tam kvůli ní. Už proto mělo podle mě setkání smysl, ať plán dopadne jakkoliv.“

Když jsem tu malou viděla, věděla jsem, že je naše

Když pomáhám rodinám připravovat jejich rodinnou radu a dostaneme se do obtížného bodu, kdy se nedaří rozšířit okruh důležitých lidí, vzpomenu si na Sáru.

Ve svých čtyřech letech byla kvůli špatné péči a následným zdravotním obtížím odebrána matce a předána na přechodnou dobu do péče pěstounů. Rodina však byla vybídnutá, aby našla dlouhodobé řešení. Matka ani babička ale nechtěly slyšet o tom, že by se měly s rozhádanou širokou rodinou sejít. Koordinátorka trpělivě reagovala na obavy ze setkání a nechala rodině potřebný čas.

Nakonec se rodina sešla. Během bouřlivé debaty v kuřárně, kam se dospělí zavřeli, došlo k domluvě, že o Sárinku bude pečovat vzdálená teta matky.

Teta později vyprávěla: „Když jsem tu malou viděla, věděla jsem, že je naše, že nedopustím, aby šla do dětského domova“.

Předání Sáry od pěstounů do péče tety proběhlo velmi hladce. Sárinka je u tety spokojená, někdy jí navštíví i její mamka. Její zdravotní stav se velmi zlepšil, takže téměř není poznat, že musela bojovat s mnoha zdravotními neduhy.

Kde jsem doma?

Jedenáctiletá Nikola se často stěhovala od jednoho rodiče k druhému, měnila školy. Ani jeden z rodičů nebyl schopen zajistit Nikole stabilní domov, otec pil hodně alkohol a matka řešila velké dluhy. Nikola poslední dva měsíce bydlela dočasně u babičky. Situace se vyhrotila tak, že Nikola měla problémy se spaním, často plakala a nedařilo se jí ve škole. Protože hrozilo, že Nikola bude muset odejít do dětského domova, navrhla sociální pracovnice rodině uspořádat rodinné setkání.

Nezávislá koordinátorka pomohla Nikole pozvat na setkání členy širší rodiny. Kromě otce, matky a babičky přišla teta se strýcem, rodinný přítel, partner babičky a sestřenice Nikoly, která jí na setkání se vším pomohla. Ačkoli rodinní příslušníci o situaci Nikoly věděli, nepřipouštěli si její závažnost. Rodina se dozvěděla podrobnější informace od sociální pracovnice a psycholožky Nikoly. Poté rodina s Nikolou vymyslela řešení, jak Nikole pomoci.

Rodina se společně dohodla, že bude Nikola první rok v péči babičky. Po tuto dobu mají rodiče možnost zlepšit svou bytovou a finanční situaci a otec řešit svoji závislost. Ostatní členové rodiny přislíbili finanční podporu babičce. Na závěr se shodli, že po roce využijí možnosti opětovného uspořádání rodinného setkání. Díky setkání získala Nikola jistotu stabilního domova, zlepšil se její psychický stav a odvrátila se hrozba ústavní péče.

Usmíření sester

Anna je patnáctiletá dívka, která žije v domácnosti se svým otcem. Anna má ještě o deset let starší sestru, maminka zemřela krátce po jejím narození. Od té doby o Annu pečoval střídavě otec, babička, která již také zemřela, teta, pak nějaký čas byla v dětském domově a krátce u pěstounů.

Anna byla v poslední době u otce nespokojená. Podle Anny otec pil více alkohol, dával jí málo peněz, měli neshody ohledně trávení volného času. Se sestrou se Anna nevídala, protože se pohádaly.

Sociální pracovnice navrhla Anně a jejímu otci možnost uspořádat rodinnou konferenci. Domluvili se s koordinátorkou na tom, koho zkusí pozvat. Anna nevěřila tomu, že kvůli ní někdo přijde.

Nakonec se sešlo sedm lidí, kteří se na soukromé rodinné poradě domluvili na tom, jak Anně a otci pomoci. Řešili otcovu práci a jeho zdravotní stav, výši kapesného, kroužky, kam si Anna přeje chodit. V průběhu plánování rodinné konference se Anna usmířila se svojí sestrou. Sestry spolu začaly trávit více času a starší sestra je nyní Anně důležitou oporou.